Love, some love

10. července 2011 v 18:52 | Aili |  citáty
Láska může být těžké břemeno, ale neseme ho s neuvěřitelnou silou, která pochází z toho břemene...

Můžeš milovat svého kamaráda, ale nemůžeš kamarádit se svým partnerem, protože po rozchodu nejde nic vrátit.

Chladný doušek vody v létě, horký čaj v zimě - to je láska. Hřeje i chladí.
 

Soutěž

15. prosince 2009 v 15:49
JO... Básně o lásce, to je moje! Ale jsou hezké, smysluplné? Asi ne, ale to snad nevadí. Tak se přimlouvám za SOUTĚŽ. Jako comment napište svou nejlepší báseň o lásce. Výherce dostane na mail moji tvorbu :-) Každý kdo se zúčastní je borec!!! Tak do toho

Báseň

23. března 2009 v 13:51 | ailiyah |  básně
Láska se v zimě prochází
okolo zamrzlých jezer
kdo vidí, tak ji nachází
i kdyby ve tmě mizel.

Vídáme lásku i na jaře
když ranní obloha bledne
projíždí ve zlatém kočáře
za noci anebo ve dne.

V létě je láska všude
dýcháme ji i ze vzduchu
stále tu s námi bude
takovou já mám předtuchu

Na podzim láska usíná
neodchází však daleko
kdo chce, ji stále v srdci má
a je z toho dost naměkko...
 


Další anketka

17. března 2009 v 12:18
Zajímají mě vaše názory!!!

A znovu láska

17. března 2009 v 11:54 | Ailiyah
A znovu láska,
znovu odedávna
z povzdálí překáží smrti.

Jan Skácel

Anketa

14. července 2008 v 13:00
Odpovídejte

Love

14. července 2008 v 12:56 |  citáty
Láska je beznohá a bezruká panenka, která sice nemá nohy ani ruce, ale umí létat, ačkoli nemá ani křídla.
Láska je nádherné pírko, které nám stále unáší vítr dál a dál.
Láska je slovo, které znamená věc, které se na světě nic nevyrovná.
Láska je tak silná, že nic nepřemůže zamilovaného člověka. Má sílu lva, odvahu vlka, něhu ovečky a je milý jako koťátko, věrný jako pes a nezničitelný jako býk.
Lásku nic nenahradí, ani bohatství, ani krása. Láska je Boží dar.
Láska je světlo do temnot.
Láska neexistuje, láska pouze JE.
Anna Šnoblová

Něco o lásce

14. července 2008 v 12:56 |  citáty
Láska je beznohá a bezruká panenka, která sice nemá nohy ani ruce, ale umí létat, ačkoli nemá ani křídla.
Láska je nádherné pírko, které nám stále unáší vítr dál a dál.
Láska je slovo, které znamená věc, které se na světě nic nevyrovná.
Láska je tak silná, že nic nepřemůže zamilovaného člověka. Má sílu lva, odvahu vlka, něhu ovečky a je milý jako koťátko, věrný jako pes a nezničitelný jako býk.
Lásku nic nenahradí, ani bohatství, ani krása. Láska je Boží dar.
Láska je světlo do temnot.
Láska neexistuje, láska pouze JE.
Anna Šnoblová

SR 2

10. června 2008 v 17:04 |  próza
Byl konec Aldenu. Krajinou vál svěží vítr a Alexandr šel potichu polní cestou k řece. Byl jako vždy zamyšlený a když na břehu řeky uviděl Rosemary, vzpomněl si zase na tu pověst o Dótském pokladu. Dót, atrosky Dhoti je hrdý člověk. Všichni Dóti jsou hrdí, i tahle služka. Stála vzpřímená na břehu a v ruce držela stříbrný řetízek. Když k ní Alexandr přišel, požádala ho, aby políbil medailonek, který visel na řetízku. Alexandr to udělal a najednou se na medailonu objevil zvláštní znak - písmeno S a dvě křivky, vypadalo to celé zvláštně. Rosemary zamumlala jakási slova a pak zavřela oči. Na chvíli tam stála bez hnutí se zavřenýma očima, pak je otevřela a pokynula Alexandrovi, aby šel za ní.
Došli na malý pahorek, kterému se říkalo Siu Vihnu. Tam, vedle vysokého stromu se uprostřed hlíny skvělo znamení. "Toto znamení se jmenuje SCARDIEU. Je to staré dótské slovo, znamená to "stříbrný". Vezmi si ten řetízek a dej si ho na krk, teď patří tobě. Toto místo si zapamatuj. První den měsíce Troleku sem přijď. Stačí jen rukama nadzvednout mech, najdeš zde listinu se vzkazem pro tebe a poklad." Alexandr mlčky stál a poslouchal, co mu Rosemary říkala. Pak se vrátil domů a pomohl otci s polními pracemi. Končilo období sklizně.
Alexandr se nemohl dočkat začátku měsíce. První den měsíce Troleku vyrazil brzy ráno k pahorku Siu Vihnu. Řetízek se blýskal na slunci. Občas si Alexandr bezděky sáhl na medailonek a přejel prsty po vyrytém znamení. Když dorazil k místu, kde před dvěma týdny stál s Rosemary, políbil instinktivně medailonek. Znamení na zemi se rozsvítilo. Alexandr nadzvedl mech a vyndal z jamky pod ním listinu. Pak narazil na kov. Odhrabával pečlivě hlínu tak dlouho, dookud neobjevil krásné stříbrné brnění.
Brnění doma ukryl a s listinou šel za Rosemary. Byla psaná severní dótštinou. Rosemary mu ji nepřečetla, ale nabídla mu, že ho severní dótštinu naučí. Alexandr souhlasil. Každý den chodil za rosemary a ona ho učila. Doma se říkalo, že je Alexandr zamilovaný. A možná tomu tak i bylo, protože jeho půvabná učitelka se mu líbila. Ale více, než tato krásná dívka ho přitahovalo záhadné stříbrné brnění. Často se na něj chodil dívat a jednou si ho i zkusil. Překvapilo ho, že mu přesně sedí.
Skoro dva roky, až do svých dvacátých narozenin, které byly 16. santonu, se Alexandr učil severní dótštinu. V den jeho narozenin mu Rosemary řekla: "Všechno podstatné už umíš. Přečti si listinu někde o samotě. Nesmí tě s ní nikdo vidět." Alexandr zašel hluboko do lesa a tam nedočkavě rozbalil svitek. Bylo na něm napsáno: "SCARDIEU PALANTI, ETERIOS SUMPLIO. CHEVRES SETE BALAT, CUMTENDO." Znamenalo to: "STŘÍBRNÝ RYTÍŘI, BUĎ ODVÁŽNÝ. ŘÍŠE JE V OHROŽENÍ, JEDNEJ.
Alexandr šel rovnou k Rosemary a zasypal ji spoustou otázek: Kdo je stříbrný rytíř? Která říše je v ohrožení a co má Stříbrný rytíř udělat? Rosemary řekla jediné: "Ten stříbrný rytíř jsi ty. Víc ti prozradit ani poradit nemohu, ale prosím tě: buď opatrný! Jednej s rozvahou, ale vyřeš vše včas." Alexandr přišel domů zachmuřený. "Tak co ta tvoje nevěsta," vyptával se Thomas. "Tati, žádnou nevěstu nemám. Ale je mi dnes těžko, půjdu se projít. Nepočítej se mnou dnes na poli." Thomas pokýval hlavou a Alexandr zase odešel.
Přišel až k lesu a lehl si do měkké trávy. Přemýšlel o všem, co se stalo. Tak on, chudý rytíř ze Santoria, je ve skutečnosti Stříbrný rytíř? Má zachránit jakousi říši. Je pravda, že o něčem takovém od dětství snil, ale teĎ, když se to před ním jevilo jako veliké, nevyhnutelné a neznámé Něco, se bál. Ale ve svém srdci byl již dávno rozhodnutý, že onu říši zachrání. Ale jak na to přijít?
Další ráno se vydal na cestu do Kobelu. Měl nakoupit otci nějaké motyky a hrábě, odměnou za to dostal něco málo peněz na vlastní útratu. Za dva dny dorazil do Kobelu a už z dálky slyšel volat trhovce. Když koupil motyky a hrábě, přemýšlel, co by si koupil on sám. Zatímco přemýšlel, došel až ke stánku se starými knihami. Prodával je tam Samuel. "Pane, nechcete si koupit knihy? Jsou tu knihy historické, s pověstmi," lákal ho Samuel. Alexandr se zastavil a potom se usmál: "Podívám se na ty Vaše knihy." A v tu chvíli ho něco napadlo. "Prosím Vás, nemáte tu knihy o Dhoti nebo o historii Arnoltu," zeptal se. "Ale mám," odpověděl starý Samuel a pokračoval: "Tahle je ale divná. Jmenuje se zvláštně: Scardieu. A je napsaná cizím jazykem, pane, tu si neberte." "Chci tuhle," řekl Alexandr rozhodně. Svítily mu oči.
Když dorazil domů, začetl se do knihy. Byla to sbírka pověstí psaná dótsky. Všechny pověsti se týkaly Arnoltu. Poslední pověst vyzývala Stříbrného rytíře do boje s příšerou Caracuillou, která bude mořit zem. Alexandr pečlivě studoval knihu a mezitím pomáhal otci na poli. Žádné války nebyly, takže byl volný. Začátkem měsíce Atrios byly veliké zimy a do ostrova se přihnaly zprávy o tom, že pevninu ničí příšera, pocházející ze země Arnolt.. Nikdo netuší, co s tím. Ale Alexandr věděl, že musí vyrazit do boje. Vzal si na sebe stříbrné brnění a v noci odešel z domu, aby se vyhnul dlouhému loučení. Sir Lewaine mu dal na cestu skvělého koně jménem Aileus.
Malou obchodní lodí se nechal Alexandr převézt na pevninu. Vjel do města Lauve, odkud pocházeli jeho rodiče. Nakrmil koně a ubytoval se v hospodě "U tří srnců". Vyslechl od místních lidí povídačky o příšeře a vyrazil ke královně Arnoltu, že jí nabídne svou pomoc.

Četba na pokračování 1

10. června 2008 v 15:20 |  próza
1.
Velké věci se dějí v malých komůrkách
Sir Lawaine poplácal koně po šíji a odstrojil ho. Sloužil už pět let rodině Nitreau. Thomas a Marianna se celých těch pět let snažili o dítě a málem by to i vzdali, kdyby dvacetisedmiletá Marianna neotěhotněla. Celé městečko Santorio si vyprávělo o tom, že ta "divná ženská bude mít dítě". Ano, Nitreauovi byli vnímáni jako divní lidé, protože pocházeli z Arnoltu, konkrétně z města Lauve. Arnolt byla starobylá země na pevnině, protékala jí řeka Dalevanie, která se vlévala do Velkého Bílého moře. A v tom moři ležel i ostrov De Nieu Altros, kam se Nitreauovi přestěhovali.
Ten den bylo Marianně zle a tak opustila svého muže, který pilně okopával brambory a zašla se domů napít. Bylo teplo, protože začínal měsíc Santon. Léto, neboli Samea (v altroštině) začínalo. Hrozny vína, které rostly před okny jejich domku, zrály. Marianne usedla na židli a složila hlavu do dlaní. Chvíli odpočívala a pak připravila manželovi večeři. Thomas se vrátil pozdě. Po večeři si oba šli lehnout a zmořeni teplem i těžkou prací ihned usnuli. Ráno museli zavolat porodní bábu. Marianne rodila.
"Je to chlapeček," zahučela porodní bába, omyla dítě a vzala si z Thomasových rukou peníze. Pak se odporoučela. Do dveří vstoupil Sir Lawaine. Býval dříve služebníkem u královny Arnoltu, ale ta ho vyhodila kvůli jeho poměru s její dcerou. A tak chudák Sir Lawaine uprchl ze zámku i s malým Mistym a začal sloužit rodině Nitreau. Teď stál u postele Marianny a díval se na překrásné dítě. "Jak se bude jmenovat," zeptal se. "Alexandr," odpověděla Marianna, která dítě kojila. Šestiletý Misty se přikradl do komůrky a veselýma očkama pozoroval Mariannu. Přinesl jí čaj z bylinek a ona brzy usnula. Dítě spalo v kolébce.
Nikdo nevěděl, že to ráno byl zpečetěn osud celého ostrova.
Malý Alexandr rostl jako z vody. Sir Lawaine byl jeho učitelem, Misty jeho starším bratrem. Misty, o šest let starší, měl dobrou povahu a veselé srdce. Hrál si s Alexandrem, bojovali spolu dřevěnými meči, které jim Sir Lawaine vyrobil. Jednou si Thomas všiml toho, jak obratně jeho syn Alexandr s tím kouskem dřeva zachází. A tak ho dal do učení k mistru Fausetinovi. V přístavním městečku jménem Dolevia se otec se synem rozloučili. Malému Alexandrovi bylo sedm let, když nastoupil jako žák k Fausetinovi. Ten ho naučil psát, číst altrosky i arnoltsky, naučil ho jezdit na koni, šermovat i bojovat.
Alexandr byl nejlepší ze všech žáků. Otec mu našetřil na krásné brnění. Alexandr byl v hlavním městě De Nieu Altrosu, v Kobelu pasován králem Maxmiliánem V. na rytíře. Do Kobelu přijeli jeho rodiče, Sir Lawain s Mistym a pár příbuzných. Ten den bylo Alexandrovi 18 let. Po obřadu objal Mistyho i rodiče se starým sluhou. Misty se měl za dva týdny ženit. Alexandr odjel domů s tím, že až bude válka, sám král ho pozve do boje.
Mistyho svatba byla velkolepá. Bral si dívku z vesnice, která se jmenovala Raneisa. Alexandr seděl u žejdlíku piva a byl zamyšlený. Díval se kamsi do prázdna a najednou si všiml jedné dívky. Seděla osaměle v koutě, co chvíli zametla podlahu, utřela stůl nebo rozlité pivo. Byla to služka Rosemary, cizinka, se kterou se nikdo nebavil. Ale mezi mladíky se povídalo všelicos. Rosemary totiž byla velice hezká. Misty přišel za Alexandrem a řekl mu, ať vyzve nějakou dívku k tanci. Alexandr šel přímo k Rosemary. Ta si ho udiveně prohlížela. Tenhle urostlý mladík že s ní chce tancovat? Ale šla tančit, a jak ráda. Po tanci si s Alexandrem povídala. Uměla mluvit jen arnoltsky, na ostrově byla jen asi týden a jazyk se jí učil těžko. Alexandr arnoltsky uměl. Řekla mu, že pochází ze starodávného kmene Dótů.
Rosemary mluvila o tom, že jí její matka, Dótská kouzelnice, řekla o tom, že až jí bude sedmnáct let, tak dva dny po jejích narozeninách ji někdo vyzve k tanci. Tomu člověku má prý svěřit tajemství. Alexandr věděl o Dótech pouze to, co mu řekl profesor Fausetin. Byl to starodávný kmen divokých lidí. Obývali celou zemi Arnolt. Ještě dnes na severu této země někteří lidé mluví severní dótštinou, což je jazyk Dótů. Dótové byli výjimeční kováři. Dokázali také najít v zemi zlato. Jedna stará Dótská pověst mluvila o zvláštním tajemství, Dótském pokladu. Alexandr byl nesmírně zvědavý. Rosemary ho pozvala na zítřek k břehu řeky. Tam se prý dozví staré Dótské tajemství.

Kam dál